Brdský blog Petra Šnajdra na Blog.cz

Když člověk vyjde na Skalku nad Mníškem pod Brdy, uvítá ho místo, které občas žije rušným životem mnoha návštěvníků, turistů a cyklistů. V časném ránu nebo pozdním večeru je však klidné a tiché. Od kostelíku je krásný rozhled na Mníšek pod Brdy, na jeho současnost i minulost - na zámek na skále nad Zámeckým rybníkem, na kostel sv. Václava, ale i novodobou zástavbu starého či nového sídliště, kovohutě či tenkou linku strakonické dálnice, na níž lze rozeznat jednotlivá jedoucí auta.

Točník nepatří sice do Brdského pohoří, ale je tak blízko, že ho můžete třeba z Plešivce zahlédnout i prostým okem. Zříceniny hradu vypínající se nad Zámecké hoře jsou nepřehlednutelné i za takové vzdálenosti. K Točníku bych se chtěl vrátit v následujících dnesch rozsáhlej a tak prozatím jen několik výhledu z tohoto romantického místa.

Najít frňákovník není jen tak. Hlídají ho skřítkové, kteří jsou možná dobromyslní, ale také pěkně rozpustilí. Kdo z vás si ještě vzpomíná na film Oldřicha Lipského Tři veteráni, ví o čem mluvím. Frňákovník nebyl nikdy druhem hojným a i v brdské přírodě téměř vymizel. Pojdte se podívat na pár jeho posledních kousků, které lze najít na samých vrcholových partiích Hřebenů.

Bzučení včely, ptáci, zvuky lámajících se větviček jak v houští jakési zvíře prchá, to vše patří ke koloritu lesa. Večerní koncerty ptactva po parném letním dni jsou tím, co uspokojí i náročného posluchače. Jsou ale zvuky, které do lesa nepatří. Tedy nepatří, patří, ale v první chvíli jako by pocházely z jiného světa. Třeba takový zvuk koupelny. V lese také teče voda, ale voda tekoucí v koupelně přesto všechno vydává jiný zvuk. O to větší překvapení nastane pokud uprostřed hlubokého hvozdu k vašim uším dolehne přesně ten důvěrně známý zvuk - zvuk vody v koupelně. Z ničeho nic, nepopsatelný, nevysvětlitelný, nečekaný a o to více překvapující.

Pokud bych chtěl zastihnout vysokou, vybral bych si jinou dobu, jiné místo a i jiné vybavení. Ale zákony pana Murphyho jsou neúprosné. Byl nádherný květnový den, slunce svítilo na zlatem zářící lány řepky, opodál šuměl les a v dáli zůstala vesnice, kterou jsem před malou chvílí minul. Zelená tráva lákala. Aby také ne. V nohách jsem měl již 70 kilometrů a únava se dostavovala. Sedl jsem si do stínu rozkvetlé jabloně jako dědeček hříbeček, vytáhl z batohu vodu s citronem a pár sušenek. S každou z nich jsem se více ponořoval o svých myšlenek a přemýšlel, pod jakou záminkou vytáhnu z batohu další sušenky

V těsné blízkosti Hřebenů, nedaleko malé vesnice Osov, leží podivné místo. Uprostřed lánů obilí vystupuje ze země jakýsi gigantický čtverec o rozměrech 100 x 100 metrů. Po obvodu jsou vidět jasné zbytky někdy téměř třímetrových valů a postranního příkopu. Když je překonáte, octne se na něčem, co ze všeho nejvíce připomíná snad fotbalové hřiště. Mnoho prázdného prostoru, zelená tráva a to je vše. Lidé se dodnes přou, kde se tu zbytky tohoto osídlení vzaly.

Vysoko nad Dobříší, tam kde silnice po dlouhém stoupání opět začne klesat ku Hostomicím, leží hvozd, který je dosud stejně divoký a neprůchodný jako byly kdysi celé Brdy. Nebylo tomu tak vždy. Právě v tom nejvyšším místě dlouhého hřebu stávalo hradiště. Prý ho tu postavil některý z předslovanských národů, ale ať už to byl kterýkoliv, mnoho tu po něm nezůstalo.

Jsou místa, která jsou takříkajíc na dosah ruky, a přesto nějakým kouzlem zůstala ukryta před davy na Hřebenech jinak všudypřítomných Větrovkářů pestrobarevných. Snad je to magie místa ne nepodobná té z knihy Chameleon a zrcadlo od Perse Anthonyho, která chrání tato údolí tak, že sem vedou hlavně úzké chodníčky napříč houštinami, které by jako by byly určeny jen pro vysokou a černou zvěř. Ale jak to vlastně začalo.

I když měsíc by měl být v úplňku, jsou Hřebeny zahaleny tmou a cestou klopýtáme spíše po paměti. Les se zdá být stále temnější a temnější, když tu mezi stromy se objeví průsek zalitý jasným světlem. Jako by tu daleko od civilizace někdo rozsvítil reflektory, ale tím směrem není žádná vesnice, jen hustý les, rokliny a mokřady. Je Velký pátek, den kdy se dějí zázraky a země má magickou sílu. Otevírá se, aby ukázala své poklady. Nad nimi lze prý spatřit světýlka nebo zlaté květy kapradí. Pomalu se blížíme okolní temnotou k cíli, ale nedává to vůbec smysl. Na to, že v nočních Brdech potkáváme běžně divoká prasata jsem si již zvykl, ale pro něco takového nenacházím žádné logické vysvětlení.

Tak to byl zase jednou výlet mimo Brdské pohoří. Nedaleko Drábských světniček na náhorní plošině Hrada stávalo kdysi stejnojmenné slovanské hradiště. Po něm, stejně jako po osídlení z mladšího paeolitu, osídlení lidí s keramikou nálevkových pohárů či lidu popelnicových polí, tu najdete pramálo. Když však vydržíte a podél nádherných výhledů s pískovcových stěn se vydáte dále na Klamornu, narazíte na místo, které jako by sem nepatřilo - zaniklý statek se slavnou a také pohnutou historií.